CHS od Štičího rybníka

Zdá se to být neuvěřitelné, ale koncem ledna se naše rodina rozrostla o nového člena - fenu tibetské dogy Dory, vlastním jménem Gucci od Dolanského jezu paní chovatelky Marty Šalomové. Dnes je to týden, co jsme si pro ni jeli, ale přijde mi, jako by tu s námi žila odjakživa, tak dobře mezi nás zapadla. Jeden by si řekl, že máme dětí a psů již dost a měl by určitě pravdu. Ale touha je zázrak, jak zpívá Landa, a má pravdu. Když jsme si před skoro 7 lety pořizovali s mým nejmilejším Michalem šiperku Arielku, byli jsme pejskařinou nepopsaný list papíru. Jen jsem věděla, že si mohu splnit dětský sen a ponořit se do světa psů. Čas šel dál, povedlo se mi odchovat dva vrhy šiperek, přičemž z druhého vrhu jsme si nechali pejska Bruncvíka, který dělá Arielce i nám milého parťáka do života. Jezdili jsme na výstavy psů, zkoušeli různé psí sporty, rozhlíželi se, hltali pejskařinu. Manžela hned od začátku silně přitahovala pastevecká plemena, mě děsila. Díval se na videa kavkazáků, obdivoval kamarádova středoasiata, na klubovce pozoroval šarplanince uvázané řetězy ke stromům, aby nedošlo k maléru. Imponovala mu jejich nezávislá povaha, silný ochranitelský instinkt rodiny a jemu svěřeného teritoria, nebojácnost, odvaha, hrdost, impozantnost, neohroženost, síla a vrozená inteligence. Nahlodávala mě jeho touha, začala jsem jeho snu trošku věřit... Jeli jsme se podívat na štěňátka krašáků a pořád jsme čekali na vhodnou chvíli pořídit si našeho pastevce, debatovali jsme a snili. Věděli jsme, že štěně pastevce k nám může přijít nejdříve po dětech, aby byla rodina kompletní a on znal své místo a svůj účel. Z výstav KCHMPP jsme znali pyrenejského horského psa, ale skoro bílého psa jsme nechtěli. Z obce známe moskeváka, ale ten by byl do začátku příliš velký a hodně reaktivní. Krašák byl můj favorit, ale štěňátka se v ČR téměř nerodí a populace je zde hodně příbuzná čili do chovu by to bylo složité. Hledali jsme, hledali. Dále z klubu známe tibetskou dogu, pro mě obrovitá nečitelná hora masa, pro manžela majestátní tajemné stvoření hodné obdivu. Fascinoval mě ovšem jejich klid. Šiperka po celém dnu na výstavě vrtošivě koulela očima a klopila uši, doga jen nehnutě stála, seděla či ležela s tím svým "vyzenovaným" výrazem. Hotový jogín, jen promluvit bějaké moudro a dál meditovat. Manžel tráví hodně času na kole a téměř při každé druhé projížďce mi s takovou zvláštní jiskrou v oku hlásil, kde že za plotem spatřil další a další tibetskou dogu. Je jich tolik, to nemůže být krvelačná vraždící bestie... Jednou byla černá s pálením s obrovskou hřívou, jindy sobolí ležící ve stínu stromů, pak zase modrá s pronikavým výrazem. Řekněte sami, jakápak žena by nechtěla uspokojit touhu svého muže?! Těsně před narozením druhého syna jsem chovatelům rozeslala poptávku na štěně a čekala, co se stane. Měla jsem představu feny (abych s ní mohla zkusit chov) černé s pálením (druhý pár očí a temný výraz ochránce se manželovi líbil nejvíc) v časovém horizontu 3 let, abych byla ještě na mateřské a mohla se výchově obryně věnovat. Původně jsme chtěli počkat na odchod nejstaršího pejska křížence Čerta (nyní 16,5 let), ale v září na Matouškův svátek se ozvala bez vyzvání paní chovatelka Marta Šalomová, že má nakryto. Začala jsem cítit chvění v kostech, manžel byl v ledovém klidu, že je prý příliš brzy, že se to ještě nehodí, že ještě nemáme nový plot, že je tu Čert, že je Kryštof ještě miminko. Znáte to - kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy. Za dva měsíce, týden po Bruncvíkových 2. narozeninách a měsíc po útoku na Arielku, se narodila štěňátka - 4 kluci, 3 zlaté holky. Rozbušilo se mi srdce, tou dobou bojující s covidem (což jsem v den porodu ani náhodou nevěděla), manžel stále nehnul brvou. Zlatá prý vypadá jako retrívr, to ROZHODNĚ NE. Za týden na to se Armince narodila štěňátka šiperek. Radovali jsme se s ní, zároveň měli starosti s odchovem. Jak šel čas, jedna zlatá fenka byla stále volná... Začala jsem mít na manžela naléhavé dotazy, blížily se Vánoce, touha byla najednou převeliká, začala jsem být dotěrně neodbytná, on se stále kroutil. Co dělat?! Dala jsem mu nůž na krk - jestli chce pastevce, tak teď nebo nikdy. Jestli chce tolik času trávit na kole, tak ať nám pořídí pastevce, kterému se s dětičkami budu věnovat a on nás bude chránit. Teď mám na výchovu čas, dokud nezačnu pravidelně pracovat. A VYŠLO TO, 5 dnů před Vánoci mi plán, třebaže plný pochybností, odsouhlasil! Ovšem pod jednou podmínkou - že doga bude jeho. No jistě, jak jinak, jakpak by ne! Minimálně s jeho telefonním číslem na psí známce ☺. Vše ostatní šlo ráz naráz. Tchán souhlasil rovněž (bude krmi t a hlídat, až budeme na dovolené, šiperky mohou skoro kamkoli že a kam ne, tam nejedeme). Výbava nachystána, zahrada zabezpečena, oprava plotu naplánována na začátek jara - když se chce, všechno jde, nádhera! Zaplacená záloha za štěně, návštěva 6 týdnů starých štěňátek. Dorotku alias Gamu alias Gucci jsme si vybrali podle toho, že mě v náruči celou upusinkovala. Dle slov chovatelky byla nejveselejší, nejtemperamentnější a zároveň nejkontaktnější dogou z vrhu /ne-li prý z celého odchovu A-G/, což k dětem a akčním šiperkám bylo jako dělané. Na mě dělala dojem pohodového veselého sangvinika, což jsem přesně hledala. Alfička alias Ginko se mi líbila dle fotek víc, výstavně by měla být úspěšnější a prý věrná kopie babičky (Aqua od Dolanského jezu), ale city mě holt přemohly, ostatně jako vždy. Nyní je Dory doma. Manžel na ni zamilovaně hledí, postavil je venkovní pelíšek, krmí ji, venčí ji, vstává k ní ve 2 hod v noci, aby ji vyvenčil, mazlí se s ní a toužebně ji pozoruje. Prý je moc rád, že tu je a že máme konečně NAŠEHO PASTEVCE, po kterém tak dlouho toužil. Je rád, já taky a o tom to je. Dory je nádherná. Pracuji na tom, aby nás časem všechny nesežrala a nerozválcovala, ale vše nasvědčuje tomu, že to bude naprosto úžasné stvořené plné síly, hodné obdivu. Je sice pomalejší, na procházkách bez zásoby piškotků neudělá krok navíc, často sedí mezi prahem a dveřmi, jako by zvažovala, co by, ale je skvělá a má svého nezaměnitelného ducha. A ten huňatý krásný kožíšek! Jen se do něj zabořit, poplácat mohutnou plec, potřást ji tlapou velikou jako dlaň. Těšíme se na život po jejím boku. Děkujeme.