Chovatelovo dilema – nechat si štěně s vadou?

 

Šiperka Bruncvík mi tedy dal - dvakrát jsem byla na pokraji rozhodnutí dát ho pryč do rodiny jako kamaráda. Má totiž rovnou dvě vylučující vady z chovu - podkus a sestouplé pouze jedno varle v šourku, jedná se o kryptorchida. Můj sen o mohutném chovném krycím psovi šiperky, kterého si porodím a odchovám, se poprvé rozplynul v ráno na Štědrý den, kdy jsem ve věku jednoho měsíce objevila jeho počínající vadný skus. K životu mu to zatím nijak nevadilo, ale pro chov a na výstavy je to zcela vylučující vada. Prognóza byla zřejmá – po přezubení zubů možná upilovat špičáky, v roce kastrace. Ale hezky postupně.

​

Na konci listopadu 2019 se v naší chovatelské stanici šiperek narodil Arielce druhý vrh štěňátek. Otcem byl tentokrát Carbon z Dorky, krásný zdravý sportovní šiperák z Frýdlantu. Na svět přišli dva kluci a jedna holka – Bruncvík, Bonifác a Berenika od Štičího rybníka. Porod proběhl přirozeně, laktace skvěle fungovala, vše šlo jak na drátkách. Štěňátka jsem každý den ráno vážila, kontrolovala přírůstky a jejich malá tělíčka, uklidila porodní bedničku, nakrmila maminku Arielku a den mohl začít.

 

Již dlouhou dobu před potvrzením březosti jsme se doma domluvili, že si jedno ze štěňátek necháme. Logika věci by volila nechat si fenečku jakožto pokračovatelku chovu, ale mě to podvědomě táhlo k pejskovi. Moje představa byla poměrně jednoduchá – mohutný huňatý nebojácný pejsek, s velkou chutí cvičit, extrovert a velmi přátelský zejména k dětem, samozřejmě nejkrásnější na světě. Jeho zdraví bylo až na prvním místě – dokonalý skus, nulové pately, nanejvýš přenašeč PRA-PRCD. Navíc jsem měla představu, jak společně budeme jezdit na výstavy v soutěžích párů s Arielkou – maminka se synáčkem, nádhera! Prvorozený Bruncvík jasně splňoval všechna kritéria volby. Ejhle, jaké mě čekalo překvapení.

 

Velmi dobře si pamatuji ráno, kdy jsem s hrůzou zjistila, že jedno ze štěňátek nemá v pořádku skus. Spodní čelist mělo výrazně kratší než horní. Bylo ráno na Štědrý den, nejkrásnější den v roce a mně se chtělo plakat hořké slzy chovatelského neúspěchu. Bruncvíkovi byl právě měsíc, byl absolutně suprácký, jen měl čumáček jako malý žralok. Začaly se k nám sjíždět návštěvy ze všech stran a já začala jeho skus konzultovat a pomalu zjišťovat, že to lepší nebude, ba naopak.

 

První korunu tomu nasadila návštěva u veterináře v 6 týdnech věku na čipování, očkování štěňátek. Vyhlídky byly jasné – Bruncvíkovi podkus k životu vadit nejspíš nebude, ale do chovu jistojistě nepůjde, s výstavami nelze počítat. Podkus je u šiperek hodnocen jako vylučující vada. V hloubi srdce jsem tajně doufala v zázrak, že se jednoho rána probudí, spodní čelist dožene horní a čumáček bude jako obrázek. Zázraky se bohužel moc nedějí.

 

Podotýkám, že ostatní štěňátka, Berenika a Bonifác, byla v podstatě od narození zadaná a já nerada měním své rozhodnutí. To víte, že červíček v hlavě mě nahlodával, že bych si mohla nechat jednoho z nich. Jenže první slovo platí, druhé leze z gatí. Není to tak dlouho, kdy se kamarádka dostala do podobné situace v pozici zájemkyně o štěňátko. Byla jsem to právě já, která jí rozmlouvala vzít si jiné štěňátko, než které si zamluvila, z důvodu pravděpodobné vady a vyloučení zvířete z chovu.

 

Druhou korunu tomu nasadila další návštěva veterináře při přeočkování všech štěňátek v 8 týdnech věku. Nejenže Bruncvíkův podkus se zvětšoval, ale navíc mu sestouplo zatím jen jedno varlátko do šourku a druhé se mu ztrácí kdesi v břiše. Noční můra chovatele i majitele psa – KRYPTORCHISMUS! Bráška Bonifác měl vše v pořádku. Pátrala jsem po samčích předcích tatínka a tam se jeví také vše v pořádku. Kryptorchismus je dědičná vada, a tak si černého Petra nejspíš vylosovala Arielka. Literatura uvádí, že v populaci je asi 1-3% kryptorchidníchch jedinců[1]. Asi nemá cenu říkat, jaké myšlenky se mi honily hlavou – proč zrovna já, s chovem končím, se psy končím, takového psa si nechat nechci ani nemůžu apod.

 

Šly na mě mrákoty. Vážně jsem rozhodnutá nechat si pejska, kterému možná budu muset nechat upilovat zuby po přezubení, aby se mu na patře nevytvářely záděrky? Vážně jsem rozhodnutá nechat si pejska, kterého budu muset dát nejpozději v roce života vykastrovat, aby nedošlo k torzi varlete, nádorovému bujení varlete a k nechtěnému množení geneticky defektního jedince? Nebylo by jednodušší dát Bruncvíka do rodiny jako kamaráda a počkat si třeba na jiný vrh po Arielce? Co když už další vrh nebude? Co když je právě Bruncvík nejlepší pes, kterého kdy budeme mít?

 

Jaké jsou důvody, proč si štěňátko s vadou nechat? Jedním slovem – je bezvadný. Od narození je to Bruncvík, kdo si hraje s dvou a půlletým synem Matoušem s obrovskou chutí a neohrožeností (a že to nebývají zrovna klidné hry!). Od narození je to Bruncvík, koho při psích hrách preferuje maminka Arielka. Od narození je to Bruncvík, kdo je žravý, kdo je velký, kdo je nebojácný a statečný jako hrdina z české mytologie, po kterém dostal své jméno. Co říká Matouš ráno po probuzení? „Maminko, kde je Bruncvík? Budeme si hrát? Ne, nedáme ho pryč, necháme si ho.“

 

Když si to všechno sesumíruju, proč jsem se vlastně začala věnovat chovu psů? Je to z přátelství k šiperce Arielce a z radosti trávit společný čas bok po boku? Nebo je to z touhy dosahovat výstavních úspěchů a mít jednoho BOBa za druhým? Ještě před měsícem mnou jímala chuť se vším seknout. Díky svým blízkým i rovnováze rozumu a citu jsem vlastní tlak ustála. Dokonce jsem ve své rozpolcenosti zašla tak daleko, že jsem již odeslala Bruncvíkovu kupní smlouvu i s dopisem na rozloučení kamarádům, ale naštěstí mě hned druhý den vrátili do patřičných mezí, abych si mohla uvědomit, co je nejdůležitější. Pes je přítel člověka.

 

Bruncvíček je náš kamarád a ti nejsou na prodej. Když přicházel na svět, 5x mi ukázal tlapičku v plodovém obalu a zase se v Arielce ztratil. Takového bojovníka s vůlí žít by byl hřích opustit. Teď už to vím, třeba se stane zázrak a jeho vady zmizí. Třeba se zázrak nestane a bude z něj supr drupr parťák do pohody i nepohody. Dnes i zítra napořád. Stačí někoho mít jako sebe rád.

 

Těším se, jak spolu budeme v tandemu s Arielkou jezdit na kole, na koloběžce, trekovat, zkusíme zase základní prvky poslušnosti. Pokud se na to bude cítit, zkusíme canisterapii s malými dětmi. Budeme si hrát, budeme se mazlit, budeme se mít rádi, budeme spolu. On sám mi napoví, on ví. Máme ho moc rádi, třebaže má spoustu vad. A kdo z nás vlastně nemá J.

​

[1] https://www.metropolevet.cz/pes-kryptorchid/   ze dne 16.02.2020