CHS od Štičího rybníka

Bylo nebylo. Jedné jarní chladné noci se narodila tři šiperčátka černá jako uhel. Nejdříve přišla na svět Elíra. Od první chvíle to byla dračice s ohnivýma očima, co se vrhala do všeho po hlavě a ničeho se nebála. Jako druhá se narodila sestřička Tanja. Od narození to byla tak hodná duše se zlatým srdcem, že by se láskou rozdala. Trpělivě uměla naslouchat, často i dobře poradit. Nakonec se objevil Daliánek, jejich nejmladší bratříček. Od začátku to byl benjamínek rodiny, tak trochu mouchy snězte si mě, o kterého se sestřičky od rána do noci staraly, a který se rád toulal lesem křížem krážem nazdařbůh. Daliánek měl ovšem výjimečný nos, díky kterému dovedl stopovat dlouhé hodiny.

​

Jak plynul čas, šiperčátka rychle nabývala sil a rostla jako z vody. Ale co se nestalo!

​

Jednou ráno, když Elíra chytala pro své sourozence na paloučku mouchy a Tanja nabírala do tlapiček čerstvou vodu z potůčku, Daliánek se rozhodl vyrazit zase jednou na výzvědy do lesa. „Holky, jdu se vyvenčit. Do snídaně jsem zpátky! Kňafiti kňaf“, samou nedočkavostí štěkl Daliánek. Elíra na něj vcukuletu vyštěkla: „Dališule brašule, koukej se vrátit včas, jinak bude zle!“ „Jasná zpráva, Elí, neměj starost! Budu tady cobydup,“ odštěkl jí Daliánek a zmizel v lese jako černá čára.

​

Daliánek šel a šel. Tu potkal kořeny smrku, do kterých si zamotal své ještě neohrabané tlapičky. Tu se měkoučkým kožíškem vyválel v rosou navlhčeném mechu. Přitom si zpíval: „Jupííí, to je krásně na světě! Už se těším, až to budu vyprávět holkám!“ a utíkal dál a dál do lesa.

​

Mezitím se Elíra vrátila s tuctem much a tlapkou lesních jahod, které měly šiperčátkům zaručit výživnou snídani. Začala v pelíšku pod starým habrem na kraji lesa, tam kde se potůček rozléval po paloučku, připravovat ranní kašičku. Při vaření si pobroukávala: „Mušky, jahůdky, vařte se, ať šiperčátka nadlábnou se… Hafiti haf… Mňaf mňaf…“

​

Ani Tanja neztrácela čas a užuž šupajdila zpátky do pelíšku s vodou voděnkou. Jak se sestřičky na zápraží uviděly, hned si povyprávěly, co se jim během rána přihodilo. Elíra ňafla: „Táňo, chtěla jsem nám chytit babočku admirála, ale frnkla mi těsně před čenichem. Tak máme aspoň jednu tučnou můru, co usnula na pomněnce. Ňafiti ňaf!“ Tanja na to štěkla: „Elí, to je príma! Mňaf, to se těším. Já na hladině potůčku pozorovala tanec vážek. Kdepak máme ale toho toulavce Daliánka? Hafiti haf!“ Elíře se čelíčko nad čenichem uprostřed mezi ohnivýma očkama samou starostí stáhlo a objevila se tam malá černá vráska starosti o mladšího bratříčka. Zavrčela: „Neviděla! Už by tu měl být. Takhle dlouho se ráno ještě nikdy nevenčil! Snad se mu nic nestalo. Ňaf haf!!!“ Obě šiperčí holky se ponořily do vlastních myšlenek a doufaly, že se bratříček co nevidět vrátí. Ale ten měl svých starostí nad hlavu.

​

„To je nějaké divné, tuhle stopu větřím prvně v životě. Tady jsem ještě nečmuchal. Co to je?! To mě baví, juhej!!!“, ňafkal si vzrušeně Daliánek a hlava nehlava se řítil za neznámým pachem. Při svém průzkumu v lese totiž narazil na stopu mladé veverky, co se teprve učila skákat z větve na větev.

​

Veverka zatím počínání černého stopaře Daliánka pobaveně pozorovala z lísky. „Hej ty, psíku šiperčíku, tady jsem! Chichoty chich!!!“, špitla pisklavým hláskem veverka. Houpala přitom huňatým zrzavým ocáskem sem a tam a hodila Daliánkovi na čelíčko malý oříšek. „Vrrrrr, veveřice berbeřice, já si tě podám!!!“ naježil se mladý šiperčák a užuž skákal po lísce a sápal se zuřivě po veverce. Vůbec si nevšiml, že svým štěkotem probudil celý les. K veverce po cestičkách ve větvích přiskákala celá veverčí rodina a Daliánek se rázem ocitl pod oříškovou palbou veverčího táty, mámy, bráchy, ségry a kdo ví koho všeho. Štěkot se rázem změnil ve kvičení a vytí o pomoc.

​

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Daliánkův hlas nezaslechly v habrovém pelíšku i šiperčí holky Elíra s Tanjou. Vzaly nohy na ramena a uháněly zachránit svého bratříčka stůj co stůj. Netrvalo dlouho a společnými silami Daliánkovi domluvily, aby se veverkám omluvil a uzavřel s nimi mír. Společně poté vyrazily k domovu na mezitím už trochu připálenou snídani.

​

„Holky, řeknu vám, to bylo tedy pořádné psí dobrodružství!“ hvízdl koutkem tlamičky s napapaným bříškem spokojený Daliánek, přičemž se mu pomalu zavírala očička s pocitem spokojenosti. Elíra s Tanjou se na sebe pobaveně podívaly a nenašly v sobě více sil, než že na něj společně zaňafaly: „Daliánku náš, ty se s námi máš! Spinkej, hajej, dobrou noc, dej si pozor na svůj nos!“ Na to všechna tři šiperčátka usnula a nechala si nejspíš zdát sny o oříškové bitvě s veverkami.