Cíl pro letošní rok je jasný - vrátit se do formy po mateřských povinnostech, mých i Arielky. Alfou a omegou je vytrvalostní zkouška v květnu. Zlatým hřebem byl ovšem dnešní canicrossový závod v Pesoparku v Uhříněvsi. Na tenhle dynamický psí sport jsem měla políčeno už dávno, ale buď byla Arielka ještě malý pívo nebo jsme se nemohly věnovat běžeckému tréninku kvůli mému nebo jejímu mateřství. Konečně nastal čas, že můžeme obě ladit formu. Dnes se ukázalo, jak na tom jsme a že to není vůbec špatné! V kategorii psi do 15 kg na trati SHORT dlouhé 5,3 km jsme časem 29:34 min zaběhly na 8. místě z 15, což taková pecka sice není, ale z času jsem velmi mile překvapená. Od rána bylo nevlídno, pršelo, foukalo, v botách to čvachtalo, oblečení se lepilo na tělo, ale to vůbec nevadilo. Matouš s Michalem fandili trochu se skřípotem zubů, ale hoši jsou stateční. A Arielka? Je neuvěřitelná. Na to, že to byla naše běžecká premiéra, tak na 1. km se převalila přes hned tři závodnice jako tank a před závěrečným sprintem po trávě předběhla sibiřského huskouna a odolala jeho nástupu. Malá statečná šiperka, nejmenší pejsek na startu a jaký je to bojovník! Musím říct, že mě canicross nadchl a více než splnil moje očekávání. Třebaže běh nebyl zadarmo, připomněla jsem si, jak ozdravný proces sport je, jak bezva je vypustit při závodu duši a pěkně se smažit ve vlastní šťávě. Zažívat to navíc se psí spřízněnou dušičkou, to je nepřenositelný zážitek. A měla jsem radost, že Arielka se při doběhnutí do cíle nechala jen pár koleček vychodit, lehce protáhnout a rozhodne nekolabovala žízní nebo nedostatkem energie. Šikulka to je.