Jako by to bylo včera, kdy z auta na zasněženou pláň Šibeničního vrchu nad středočeskými Mnichovicemi vyskočila šiperka Sisinka, vl.jm. Aimy Jalu Kavar paní chovatelky Jany Mertlíkové. V tu chvíli jsem věděla, že je to přesně TEN pes, kterého jsem celý život hledala a toužila po něm. Malý, chytrý, zdravý, čiperný, všetečný, houževnatý, otužilý, oddaný sporťák, ale přitom celkem drsný, osobitý a milující pejsek - ŠIPERKA. Tou dobou jsem vůbec netušila, co znamená průkaz původu, dokonce jsem paní chovatelce říkala, že by nám nevadilo, kdyby měla jedno ucho nahoru, druhé dolů, křivé nožky a dlouhou srst, prostě se mi líbil onen typ pejska. S výběrem psa jsem si dávala záležet a listovala atlasem psů od A do Z a zase zpátky několik měsíců. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně celý život od doby, co jsem se naučila číst. Konečně jsem se odstěhovala za svým budoucím manželem a celoživotním parťákem Michalem za Prahu na vesnici do domku se zahradou a nic nebránilo pořízení psa. Děti jsme neměli, práci jsme měli. Ani shiba inu, ani motýlek, ani manchester, ani voříšek jack russella, žádná vizsla ani belgičák. Vyhrála to šiperka na celé čáře. První seznámení s výstavním kruhem bylo krušné. Jak to tak bývá v ženské společnosti, kolem výstavního kruhu se to pomlouvalo, klevetilo, až mi z toho šla hlava kolem. Arielka byla jako mlaďounká dlouhá hubeňoučká žížalka na vysokých nohou, byla vysmívána, zatracována a ona sama byla jak z divokých vajec a když neměla náladu, tak byla protivná až na půdu. Na první výstavě mi dokonce těsně před předvedením snědla jakési hovínko. Umíte si jistě představit ten nemístný trapas před panem rozhodčím. Mezi tím jsem s ní začala cvičit podle NZŘ a zkušebního řádu KJ Brno, aby naše (nejen výstavní) soužití k něčemu vypadalo. Světe div se, z nezkrotné (Angeliky) Arielky se stal výstavní beránek, ovládaný pouze na dobré slovo s neznatelným tahem na výstavním vodítku. Klidně by v kruhu mohla chodit na volno a její nonšalanci by to neubralo ani o píď. Po štěňátkách se nám něžně zakulatila, díky canicrossu zmohutněla a od svých 4 let se stávala konkurencí respektovanou a obávanou šampionkou kruhu. Naše celoživotní úsilí a láska byla letošní podzim odměněna titulem Klubový šampion Klubu chovatelů málopočetných plemen psů a já se dmu nebývale pýchou jako nikdy. Naše společná výstavní cesta ovšem nekončí! Za dva roky se vrátíme a budeme bojovat o titul nejen Klubového veterán šampiona. Radost je šiperka, hej hou! Nechť jí slouží zdraví a nezdrhne mi za srnkama, potvora malá krásná.
댓글